Proč z nás fotbal dělá poblázněné patrioty?

Ve městě, kde žiji, je nás dobrá čtvrtina, těch občanů neměmeckého původ, odborně - občané s migračním pozadím. Normálně je většina z nás neviditelná, jsme řádnými a poslušunými příslušníky německého státu. Teda v těch normálních, nefotbalových dobách. S prvním odpísknutí jakéhokoliv zápasu, at je to pouhé přátelské čutání nebo mistrovství světa, se vše změní. Fotbal funguje jako lakmusový papírek, který nás národnostně "zabarví" a nemilosrdně vydělí z řad tuzemců. Všichni jsou najednou ovlajkovaní, barevně oštemplovaní a zjevní.

Přesto, že jsme léta vedli, často marný, boj proti zrádnému akcentu, že jsme se v této zemi přizpůsovili v oděvu i manýrách, je nám to v téhle době "fotbalového harcování" všechno fuk. Fotbal-lakmus v nás vyvolá potřebu se hrdě a otevřeně hlásit k těm "svým", ukázat těm domorodcům, že k nim přece jen zas tak napatříme, jak oni mysleli. Tak hurá na to, vlaječky na auta, prapory a praporky do oken, a když hrají "ti naši", zmalují se mnozí příslušnými barvami kde se dá. Nic není jako jindy.

Po ulicích se najednou prohánějí davy hulákajících ovlajkovaných vlastenců, kteří s údivem zjistili, že i ve třetí generaci vlastně vůbec nejsou německými občany. Z oken povívají roztodivné vlajky, vlaječky, prapory a praporečky, které hrdě hlásají fotbalovou identitu. Celé město je nově zmapováno, rozděleno do malých, normálně málo viditelných enkláv:

"tak zde žijí jen Turci, a co je to tam za vlajku, neznám a hele, v sousedním domě žijí skoro samí Chorváti - to jsem nevěděla."

Člověk nestačí žasnout a poznávat své sousedy. Multi-kulti zmizelo. Národové se úzce semkli před televizory v kavárnách a na náměstích a cize pokukují po jinobarevných skupinách. A každý podle svého gusta a nátury. Při zápasech Italie ovládli brebentící a gestikulující zeleně označkovaní italianisté pouliční kavárny. Nic je nemohlo odradit, aby se necítili jako doma, mediteránsky, ani chladný vítr, ani občasné spršky. Zabaleni v dekách, vzdorovali studenému německému klimatu a v duši pocitovali teplý jižní vánek.

Jinak Chorváti! Ve stovkách společně zabrali jeden jediný bulvár a jeho hospody, aby po vyhraných zápasech s Německem a Polskem nasedli do svých ovlajkovaných autáků, opět masově, a vyjeli s vítězným povykem na trimfální jízdu ulicemi. V jejich kolektivismu je ještě patrna komunistická výchova.

Z toho "vlajkování" mají snad největší požitek Němci. A mají co dohánět. V minulosti to byli neblaze proslavení vlajkaři a masoví mávači. Po válce museli svoje "hakenkrajce" bud ukrýt nebo spálit. Nikdo nezkoumal, kdo se pro co rozhodl. Pak vlály "prapory rudé" spíš nuceně a nechtěně u jejich východních sousedů. Po neslavném zániku rudých zavládl téměř bezvlajkový čas. Pak ale - 2006 se konalo, blahé paměti, mistrovství světa v kopané v Německu. A jak známo, německé mužstvo patřilo k favoritům. Pýcha a sebevědomí fanoušků rostly do nebes, tyhle vyhrané zápasy byly jak očistný plamen. Ti nejmladší zajásali - konečně je Německo opět obdivované. A ve staré tradici svých prarodičů, ale přece jen jinak, vytáhli vlajky, praporky a praporečky, červeno-žluto-černá ovládla hospody, ulice, prostě vše.
Na Neněmce to působilo zpočátku dosti nezvykle. Tento nový německý patriotismus, u Němců spíše neobvyklá hrdost na vlastní zemi, budila dokonce slaboučkou ozvěnu staré nedůvěry proti Germáncům. Nebyl naprosto důvod. Tyhle děti internetu - to je dnešní nekonvenční a moderní Německo.

Kabaretist D. Hildebrandt má k tomuto nadšenému vlajkování pár správně německých zlepšováčků:
"Také já jsem vyvěsil veškeré praporký, které jsem mohl sehnat. ...My bychom měli, jako Američané, před našimi domy postavit pár vlasteneckých stožárů, ještě lepší by bylo zavést to jako povinnost pro každého, pak by vláda měla možnost zavést vlajkovou dan. Auta s několika praporký spotřebují spoustu benzínu."

Jedno je na obou mistrovstvích stejné a překvapující - žádná agresivita, vše bylo a zůstalo veselé a mírumilovné. I ty všudypřítomné vlajky jsou jen a jen poslem fotbalového nadšení.